Jak už název alba napovídá, je čas znovu nahlédnout pod pokličku finského hudebního rock-metalového hrnce! Dnes nás nečeká žádná z mnoha finských kapel, jež by v zahraničí plnila velké koncertní sály nebo trhala prodejní rekordy. Troufám si dokonce prohlásit, že za hranicemi Země tisíců jezer o ní ví málokdo. To jí a její hudební produkci ovšem neubírá na zajímavosti. Navíc se ve Finsku jedná o populární kapelu, která novinkou dosáhla dočasně i na 1. místo prodejnosti. Našimi dnešními hudebními průvodci jsou VIIKATE.
Jmenované kvarteto vzniklo v roce 1996 ve městě Kuovola a za svůj název si zvolilo finský výraz pro kosu (holt, finská nátura se nezapře). Navzdory tomuto pojmenování nekoketovala skupina ani na svém začátku s death metalem nebo s jinými extrémnějšími metalovými odnožemi, jako tomu bylo u jiných finských kapel (např. AMORPHIS či SENTENCED). VIIKATE vydali řadu épíček a první dlouhohrající desky se dočkali v roce 2000. Již zde definovali svůj styl jako pozoruhodný mix heavy metalu a rocku 60. let, přičemž na prvních nahrávkách ještě nešlo přeslechnout ani folklórní vlivy. Pěkný eintopf, že? To vše bylo a stále je doplněno o příjemný a znělý hlas frontmana, zpěváka a kytaristy Kaarla Viikate alias Kalle Virtanena. K utvoření celkového dojmu je třeba doplnit zásadní fakt, že VIIKATE posluchače oblažují texty ve svém rodném jazyce. Jakkoli se finština může zdát prapodivná, kupodivu do hudby pasuje a někdy pro českého posluchače vytváří paradoxní fonetické asociace (např. „maxa tru kozy“).
Z uměleckých pseudonymů členů kapely (vždy s příjmením Viikate) je jasné, že se považují za jednu velkou rodinu. O tom, že nejsou žádní depresivní morousové (jisté dávce melancholie se ovšem nevyhnete ani v jejich tvorbě), svědčí i jejich povedené a úsměvné videoklipy z předešlých alb (famózní „Viina, Terva & Hauta“ či filmem „Pulp Fiction“ inspirovaný „Petäjäveräjä“). Ostatně, já se k jejich tvorbě dostal právě přes jejich audiovizuální tvorbu. A kdybych mohl, silně bych doporučoval Quentinovi pro jeho další film použít některou z výborných instrumentálek VIIKATE. Nejen z hudby, ale i z jejich klipové a oděvní stylizace je patrná obliba v rocku 60. let. Ta se hudebně projevuje ve zvláštním zvonivém zvuku kytary Arvo Viikateho (Ariho Taiminena) a dává v kontrastu se zemitým podkladem jejich písničkám zvláštní atmosféru. Finština užívá pro tento zvuk či hudební styl pojmenování „rautalanka“, v překladu „železný drát“, které je poměrně výstižné (na novince je nejlepším příkladem „železného drátu“ song „Oi pimeys“). Ostatně sólová kytara je druhým nejvýraznějším prvkem, který dotváří hudební mozaiku VIIKATE.
Aktuální desáté album bohužel nepřináší takovou kolekci atraktivních melodií, jako tomu bývalo v minulosti (za vrchol diskografie považuji dvě alba z roku 2007 „Maaraskuun lauluja I a II“). Skupina tentokrát rezignovala i na dříve obvyklou instrumentálku, která téměř pravidelně zdobila jejich dlouhohrající nahrávky nebo épíčka. Přesto obsahuje některé velmi povedené věci, jako posmutnělou „Hopeisen kuun sirppi“, naopak veselejší klipovou „Tervaskanto“ nebo nářez „Pakkasapostolit“, který na závěr zpomalí do velice povedeného sóla.
Album a vůbec celou diskografii (alespoň od roku 2005) těchto sympatických Finů doporučuji jako vhodnou společnost pro nadcházející podzimní večery. Při pohledu na současnou českou hudební scénu žloutnu závistí jako listí na stromech, neboť skupina podobného druhu a zaměření tu zatraceně chybí. A na závěr jedno typicky finské přísloví: „Když nepomůže sauna, smola a vodka, kouká z toho smrt."
