THE DILLINGER ESCAPE PLAN se po více jak pěti letech vrátili na místo, kde jsem je v Praze měl možnost vidět poprvé. Zásadní otázka, kterou jsem si pokládal, když jsem procházel Národní třídou, zněla, zdali jejich výkon v roce 2013 překoná ten z března 2008. Ačkoliv musím říci, že každý z koncertů, které jsem v podání téhle kapely měl až dosud možnost vidět, byl opravdu velkým zážitkem, svůj energický debutní nástup na česká pódia banda vedená Gregem Puciatem nepřekonala.

Do Rock Café přicházím ve chvíli, kdy končí djentová naděje CIRCLES z Melbourne. Ani mě to příliš nemrzí, neboť tato akvizice stáje Bacick Records většinou jen přežvýkává to, co již na této scéně mnohokrát bylo a v mnohem lepším balení. Po djentových zpívánkách z Austrálie tu jsou ryze instrumentální Angličané MAYBESHEWILL se svojí post-rockovou pohádkou. Vzhledem k tomu, že frontamana THE DILLINGER ESCAPE PLAN jsem měl možnost velmi často vidět v tričkách post-rockových kapel, nepřijde mi tato kombinace nikterak nelogická, ba naopak.

MAYBESHEWILL vytvořili velmi dobré intro hlavní kapele večera. Počátek koncertu patří nové desce „I Was Here For A Moment, Then I Was Gone“, ze které hrají dva úvodní tracky, aby se mohli vrátit v čase o desku dříve s písní „Co-Conspirators“. Celkové vyznění je příliš hodné a to i na kapelu tohoto typu. Mnoho klavíru, mnoho vzdušnosti a mnoho líbivých melodií.

Ve středu setu zaznívá i úryvek z nového materiálu a ke konci se mladí Angličané vracejí k prezentaci nové desky. Ve chvíli, kdy již pomalu hrozí, že začnou svou ryze instrumentální a lehce kolovrátkovitou hudbou nudit, se loučí skladbou „Not For Want Of Trying“ ze stejnojmenného alba a zanechávají tak pozitivní dojem kapely, která ani nenadchne, ale ani neurazí.

THE DILLINGER ESCAPE PLAN. V současné době stále ještě synonymum pro ty nejzběsilejší koncerty. Jejich nástup je vskutku oslnivý. To myslím zcela doslova, protože po úvodních sekaných riffech „Prancer“ se rozblikávají vysocesvítivé ledkové konstrukce, které si kapela pro tuto show připravila. Takže nejen, že mi to může utrhnout uši, ale ještě k tomu jsem chvílemi úplně slepý.

Již při první skladbě dochází k davovému šílenství a máme tu první stagedivery. Hned jeden z prvních kluků, co skáčí z pódia, dopadne dost nešikovně na šišku asi dva metry ode mne a po pádu nejeví příliš známky života. Dokonce ani když ho ostatní zvedají a vlečou mimo pit. Jeho tělo se chová jako hadrová panenka, takže pevně doufám, že se týpkovi nic nestalo a příště přeji více štěstí.

Po úvodu z nového alba se jde na osvědčené hitovky a pro mě osobně první opravdu silné momenty z koncertu. Za ty vděčíme stadiónovému bouráku „Milk Lizard“ a epileptických hymnů „Panasonic Youth“a „Sugar Coated Sour“. Někdy v těchto chvílích se, myslím, Ben Weinman se vydal po hlavách fanoušků doprostřed sálu, kde se nohama zavěsil na stropní světelnou konstrukci a v této poloze podpírán fanoušky odehrál část skladby.

Hluché místo vystoupení pro mě přichází s „Black Bubblegum“ z alba „Ire Works“ a dalšími dvěma skladbami z řadové novinky. Jakási forma vnitřního napětí mě probouzí a překvapuje až s písní, podle které je pojmenováno poslední album „One Of Us Is the Killer“. Greg tady bruslí svojí fistulkou po vodách melodických vokálů a to nikdy nebyla tak úplně jeho parketa. Zde si k jeho zpěvu dovolím poznámku. Některé melodické vokály vyřešil se ctí (a bez halfplaybacku), byl slyšet a intonačně seděl, ovšem jindy se mi zdálo, že se snaží z melodií vylhat skoro až školácky úsměvným způsobem. Sympatické bylo to, že občas ve vyhrocených částech pomohli melodie rozostřit kytaristé.

Závěr setu patří prověřeným kouskům, které prostě musí zaznít. Těmi byly „Sunshine The Werewolf“ z alba „Miss Machine“ a skvělý cover od APHEX TWIN „Come To Daddy“. Závěr patřil nesmrtelnému matematickému masakru „43% Burnt“.

S odstupem času mohu bilancovat. Ačkoliv šlo opět o velmi silný zážitek, tak… tak to prostě ani zdaleka nebylo tak silné, jako v roce 2008. Show je profesionální – to bez debat, ale nasazení a artistické pohybové výkony už dávno nejsou o tom, že by se kapela chtěla vybouřit, ale prostě jen o tom, že se to od ní čeká. Koncert v každém případě skvělý, skvěle podpořený světly a projekcemi, ale už jsem se zdaleka necítil tak sešrotován, jako dříve. Možná ale stárnu i já...

Můj žebříček koncertů THE DILLINGER ESCAPE PLAN v ČR:
1.Rock Café v roce 2008
2.Abaton 2010
3.Brutal Assault 2011
4.Roxy 2008
5.Rock Café v roce 2013