GAZA = sludgemetalové bahno smíchané s noise-crust-grindovou prašivinou a nadopované poctivou hardcore energií. Amorfní apokalyptická destrukce, příšera z podzemních rozměrů, rozzuřený nosorožec. Řečeno slovy jednoho mého zahraničního kolegy - „ozajstné mäso“. Připočítejte si k tomu ještě vyhrocené, často politicky angažované texty a dostanete obrázek kapely, která rozhodně není vhodná pro romantické duše či fanoušky libozvučných melodií.
Nikdy nezapomenu, jak se mnou zamávalo zběsilé vystoupení téhle party na předloňském BA, zejména naprosto sugestivní situace v závěru, kdy kostlivec Jon Parkin vztyčený ve svých dvou metrech na hrazení před fanoušky nepřestával křičet svoje zásadní myšlenky do lidí ani poté, co kapela dohrála a zvukaři mu vypnuli mikrofon. To je nadšení, to je zápal pro věc, říkal jsem si tehdy. Důrazně předat publiku své poselství by mělo být alfou omegou každého hardcoristy a GAZA je v tomto ohledu bezesporu příkladem pro ostatní.
Jistě, můžete namítnout, že podobně spasitelsky se tváří každá druhá okresní punková kapela, tak proč by zrovna GAZA měla být tím lepším zbožím? To je jednoduché, protože nadšením a burcováním davu to u nich nekončí a tihle Američané umí i zahrát. Prioritou samozřejmě zůstává vyprodukovat co možná největší „bordel“, ale zároveň přitom zvládají vcelku osobité riffy, dokázat si pohlídat kvalitní hutný zvuk a neopakovat v každé skladbě to samé. Poslechněte si třeba kousek „The Vipers“. Jak bubeníkovi zběsilé kanonády souzní s kytarou, jak v 01:36 vyhřezne z mathcoreové vřavy takřka „sabbathovský“ stoner motiv, jak pomalu graduje v postmetalovou schízu, a jak při tom nelze jinak, než jen souhlasně pokývat hlavou.
Album, potažmo kapela má dvě podoby. Jednak tu rychlejší chaotic-hardcore, možná lehce grind a pak pomalou, hutnou sludge/post metalovou, které střídá dle libosti a často i v rámci jedné skladby. Zpočátku novinky převažují spíše rychlejší kusy, ale jak se album zlomí do druhé poloviny, kapela se trochu zklidní a začne se převalovat v sludgemetalovém bahně, což mně osobně vyhovuje o něco více. Jako lepší mi tak vycházejí spíše ty táhlé, pomalé, hutné vály jako „This We Celebrate“, „The Crown“ nebo titulní kus, ale některé z těch rychlých (třeba „When They Beg“) taktéž nezní špatně.
Pokud chcete tuhle kapelu zařadit do nějaké scény nebo škatulky, tak asi mezi ideově spřízněné podzemní spolky typu 16, CURSED, KNUT, OLD MAN GLOOM, TRAP THEM, NAILS či ALL PIGS MUST DIE, kteří si taktéž lebedí v drsném a špinavém undergroundu a jejichž jména většině z vás (stejně jako GAZA) nic neříkají. Pochybuji o tom, že po vydání „No Absolutes In Human Suffering“ se tato situace nějak výrazně změní a kapela začne plnit titulní strany hudebních časopisů nebo koncertní sály, ale to nakonec ani nikdo nečeká. Přesto je ale třeba říct, že od minulého „He Is Never Comming Back“ udělala GAZA, možná i zásluhou renomovaného producenta, krok vpřed a novinka je i přes svoji úctyhodnou tvrdost více muzikální, kompaktnější a hudebně zajímavější. Američané zkrátka odvedli kus poctivé práce a na té „své“ scéně si jednoznačně upevnili pozici.