Večerem velmi dobrých pěveckých výkonů by se dala nazvat pražská zastávka „The Tour To Or Shalem“. Pestrá směs vystupujících interpretů, které pojil dohromady blízkovýchodní původ je něčím, co v historii metalové hudby nemá obdoby, což lídr izraelských ORPHANED LAND Kobi Farhi nezapomněl patřičně připomenout. Zní to možná trošku nabubřele, ale fakt je ten, že metalové skupiny anebo alespoň jednotliví hudebníci pocházející z těchto teritorií v Evropě zas tak často nevystupují.
Nevím, na základě jakých okolností se do této sestavy dostali francouzští ARTWEG, ale díky hudebním kvalitám to nejspíš nebylo. Ono by ani tolik nevadilo, že se z tohoto podniku vymykali i žánrově, když koneckonců jeho hlavním poselstvím má být otevřená mysl, ale spíše zarazí skutečnost, že podobných uskupení se i v balastu českého serveru Bandzone válí desítky (možná i stovky). Agresivní, tu vysokorychlostně přímočará, tu zase notně skotačivá muzika, která si za svůj základ zvolila hardcore, se sice mohla spolehnout na ostré nasazení váhově značně nevyrovnané pěvecké dvojice, ale jinak se jednalo o poměrně jednoduchou (to by nebyl problém) a nudnou (to už problém je) záležitost, opírající se o poměrně chudý rejstřík kytarových riffů.
První liga však na sebe nenechává dlouho čekat. Další Francouzi v pořadí - ARKAN - představují současnou špičku v míchání orientálních motivů s tvrdým metalem. Když temperamentní zpěvačka Sarah Layssac uvedla kapelu ve stylu „Good evening, we are Arkan from Paris“, tak to sice prozradilo místo současného pobytu pětičlenného souboru, ale ten své kořeny rozhodně nehodlá zapírat. Rázný doom/deathový válec výrazným způsobem usměrňují právě ony četné hudební odkazy k blízkému východu a stejně tak „etnicky“ zbarvený projev něžnější části vokálních partů.
Nebylo pochyb o tom, že si pro sebe Sarah uzme značnou část pozornosti převážně mužského publika, nota bene když své bezvadné pěvecké vystoupení okořenila i patřičně vášnivým břišním tancem. Účelem tohoto divadla však rozhodně nemělo být odpoutání pozornosti od zbytku kapely, protože hudba ARKAN jako celek funguje velmi dobře i během živých vystoupení. Dvojice jejich dosavadních alb posloužila jako spolehlivý zdroj velmi dobrých skladeb, jež umně kombinují arabský cit pro melodii s nezřídka hrubozrnným metalem, díky čemuž v případě této skupiny jakékoliv očekávání věcí příštích rozhodně nepůsobí jako otřepané klišé.
To samé ale platí i pro tuniskou senzaci MYRATH. Navíc s podtržením citu pro melodii a klasickou arabskou píseň. Jejich fůze melodického metalu s folklórními vlivy z Maghrebu dosáhla na letošním albu „Tales Of The Sands“ pozoruhodných výsledků a očividně však ještě ne vrcholu. Škoda jen, že z logických důvodů byly veškeré na desce živé smyčce nahrazeny samply, které byly navíc tohoto večera zvukově trošku utopeny. Naštěstí se však tvorba této pětice neopírá pouze o v současnosti možná trošku zvýšený zájem evropského publika o blízkovýchodní hudbu, ale naopak se může pyšnit velmi dobrým potenciálem ke skládání nesmírně příjemných hitových písní, kterým vévodí velice jistý projev vokalisty Zahera Zorgatiho.
Tomu to šlo skvěle a bez viditelných zaškobrnutí i z pražského pódia. Písně MYRATH se velice opírají o arabský feeling, a tímto jsou silně načichlé, kromě již zmiňovaných smyčcových partů, i samotné kytarové riffy, takže ani onen zvukový handicap nedokázal eliminovat sílu hudby těchto Tunisanů. Kvality a úspěch nového alba si plně uvědomuje i kapela samotná, která mu, až na pár drobných odkazů k minulosti, plně zasvětila i své poměrně krátké klánovické vystoupení.
Různá prohlášení Kobiho Farhiho o společném náboženství pro všechny, jímž by měla být právě hudba se nám můžou v porovnání s realitou dnešního světa zdát trochu naivní, nicméně nikdo izraelským ORPHANED LAND už nevezme úspěch, kterému se skupina těší i v těch arabských zemích, jež nemají se židovským státem zrovna nejvřelejší vztahy. Bezpochyby i míra aktivit, které v tomto směru Izraelci vyvíjejí je důsledkem faktu, že na tomto turné sdílejí jeden autobus Arabové společně s Izraelci. Kobi je však v první řadě velice sympatický člověk, jenž i přes své oddání se mírové myšlence přesně ví, kolik prostoru má během vystoupení věnovat hudbě a kolik apelům na mysl přítomných.
Sevřené prostředí klubu z pražské periferie jakoby z mého pohledu i více svědčilo hudbě Izraelců. Ta nemá problém si své publikum najít i na mnohém větším prostoru, právě naopak, ale až nyní jsem si dokázal naplno užít skladby z loňského alba „The Never Ending Way Of OrwarriOR“. Výtky k jeho gigantické stopáži sice přetrvávají, ale jednotlivé skladby prostě fungují skvěle, a to i navzdory ženským vokálům poušteným z „pásku“. Jistě vystupující (včetně přesvědčivého Kobiho vokálu) a s radostí (asi jako pokaždé) hrající kapela si tentokráte vzala na pomoc i působivé videosekvence, jež tak definitivně dotvářely pestrou blízkovýchodní mozaiku, kterou hudba ORPHANED LAND nabízí.
Tančící dervišové, výjevy ze židovských náboženských škol, interiérů osmanských (?) mešit anebo jen různé abstraktní obrazové koláže tvořily výbornou společnost pro skladby jako „Sapari“, během které se na pódiu zjevuje další břišní tanečnice, podmanivou „Olat Ha`Tamid“, „The Kiss Of Babylon – The Sins“ anebo nádhernou „The Beloved`s Cry“ z debutu „Sahara“ z roku 1994, jež zaznívá v rámci přídavku a pouze ve dvojici Kobi Farhi (zpěv) a Yossi Sassi (kytara).
Samozřejmě, že i tentokráte to bylo hodně o veselém juchání společně s publikem, k čemuž mnohé popěvky přímo sváděly. Nicméně nutno říci, že to skupině opravdu nejlépe svědčí v těch momentech, kdy naplno sází na svůj původ a hází stranou jakoukoliv úpornou snahu hrát „západní“ progresivní metal. V těle ORPHANED LAND totiž tluče silné blízkovýchodní srdce i veliký smysl pro podmanivé melodické motivy, na čemž bylo k veliké spokojenosti jinak překvapivě poměrně málo početné divácké návštěvy postaveno i vystoupení těchto sympatických „izraelských mírotvůrců“.
