ACCEPT - Death Row

ACCEPT - Death Row

ACCEPT - Death Row

ACCEPT - Death Row

Odpověď na otázku, zda ACCEPT záleželo na názoru okolního světa, bude nejspíš jednoduchá. Samozřejmě, že záleželo, vždyť už jen z té podstaty, že skupina věděla, že o ni metalová veřejnost stojí, dlouhá léta žila a díky ní se rovněž po pauze (či rozpadu, chcete-li) na přelomu osmdesátých a devádesátých let dala znovu dohromady. Nikdy to však nedošlo tak daleko, že by tomuto názoru podřídila svoji tvorbu samotnou, respektive dala si mluvit do toho, co a jak zahraje a nahraje. Nikdy, až na výjimku v podobě alba „Death Row“. To přišlo na svět poměrně záhy po comebackovém „Objection Overruled“ a ACCEPT na něm částečně podlehli dobovému trendu, představivšímu se jako blízký příbuzný všeho metalového, totiž hardcore.

Nemá nejspíš cenu rozebírat, jak k tomu vůbec došlo, zda na základě chladné kalkulace, přirozeného vývoje či chuti rozkrývat nové obzory. Podstatný je spíše výsledný efekt. V něm kapela znatelně přitvrdila v kytarách, jejichž riffy nahustila do kratších, údernějších kousků, a ústy Uda Dirkschneidera také tak trochu zanevřela na klasický melodický zpěv. Ovšem jelikož při tom všem nezapomněla na své kořeny (na tuto okolnost je v okamžiku utváření si vlastního názoru na věc netřeba zapomenout), dopadlo nakonec album nad očekávání dobře. Totiž, soudě podle toho, že kýžený efekt – klasický ACCEPT a jeho stejně klasické nápady v novém, moderním (zvukově jakbysmet) kabátku – zde zcela jednoznačně nastal.

ACCEPT

Srovnám-li si „Death Row“ s jeho již zmíněným předchůdcem, nestačím se vlastně divit, ke kolika odlišnostem a pozitivům v jeho prospěch dojdu. Obzvláště pak při vědomí toho, že kapela při jeho vzniku slyšitelně podléhala jakýmsi cizím svodům, zatímco o rok dříve, kdy měla po létech pauzy teoreticky v ruce všechny trumfy, skončila jen v duchu té nejtradičnější spolupráce a v konečném konkrétním důsledku také nijak slavně. Desáté řadové album ACCEPT oproti tomu nabízí zvučné metalové kusy, dýchající nesmlouvavostí devadesátých let minulého století a vzrušením zároveň („Death Row“, „Sodom & Gomorra“, „Dead On!“, „What Else“ nebo „Prejudice“) a jako vkusný doplněk k nim další věci konzervativnějšího ražení, jimž nicméně nechybí nakažlivost prvně jmenovaných skladeb („The Beast Inside“, „Guns´R´Us“, „Like A Loaded Gun“ či „Bad Habits Die Hard“). K tomu je navíc v předlouhé stopáži předkládána i zadumaná „Generation Clash II.“ (alias volné pokračování stejnojmenné skladby z alba „Eat The Heat“), celkem obyčejná balada „Writting On The Wall“ a v samotném závěru i dvě instrumentální skladby, v nichž exceluje kdo jiný než Wolf Hoffmann (ten, který v rámci odkazu na skupinové tradice a zřejmě i tak trochu nadbytečně odehrál v již zmíněné skladbě „Sodom & Gomorra“ také úryvek z Chačaturjanova „Šavlového tance“).

Zbyla tedy jen jedna věc, která skupině mohla v tomto případě zkazit radost z dobře odvedené práce, a sice znovuobnovení zdravotních problémů se zády Stefana Kaufmanna, jehož v průběhu nahrávání a následného turné musel nahradit další známý německý bubeník, Stefan Schwarzmann (jinak třeba U.D.O., RUNNING WILD nebo HELLOWEEN). Praktický odchod jedné z nejdůležitějších postav ACCEPT (která si, jak zřejmě známo, později našla stabilní náhradu u kytary v Dirkschneiderových U.D.O.) byl ovšem nejspíš tím okamžikem, kdy se poprvé zrodil nápad (neříkám kde a komu) definitivně rozpustit legendu těžkého kovu podruhé. Kdo ví …

 5

Louis

Verdikt

Držet se svého kopyta nebo s nadějí vzhlédnout k novým obzorům? Toť věčná otázka všeho metalového, s níž si ACCEPT na „Death Row“ poradili po svém a nedopadlo to vůbec špatně.

Hodnocení

Autor
-
Redakce
-
Čtenáři
5,8 / 10

Další informace

Stopáž: 71:18

www.acceptworldwide.com

Sestava

Skladby

  1. Death Row
  2. Sodom & Gomorra
  3. The Beast Inside
  4. Dead On!
  5. Guns 'R' Us
  6. Like A Loaded Gun
  7. What Else
  8. Stone Evil
  9. Bad Habits Die Hard
  10. Prejudice
  11. Bad Religion
  12. Generation Clash II
  13. Writing On The Wall
  14. Drifting Apart
  15. Pomp And Circumstance