Speed metalové elysium se shromáždilo pod zástavou horkého mládí a zformovalo svou vizi metalové opery. Sám pan kapelník - Tobias Sammet, zpěvák a skladatel kapely Edguy - vše vymyslel, sepsal, sezval a secvičil - nu, a výsledek můžeme plnými doušky vychutnávat. Sluší se položit otázky - co je to ta metalová opera? Jak ji rozeznat od koncepčního alba? Sammetova odpověď není nikterak objevná a převratná, alespoň vzpomeneme - li na opusy Nightfall In Middle Earth (Blind Guardian) nebo Into The Electric Castle (Ayreon).
Po decentně vybarveném klávesové preludiu, které nikterak neplýtvá barvami, se na vás vyvalí sympatická porcička řízného speedu s nezaměnitelnými testamentem Helloween. Dlouho, předlouho jsem se zbavoval dojmu, že v tom vlastně nic víc není. Sóla i nosné riffy jako by Hansenovi z řiti vypadly, ale postupem času se začne vynořovat i druhá tvář alba - velmi, ale velmi vkusný “operní patos”. Samozřejmě, sednout na ten koketní speedový cvrkot je jednoduché, ale brzy se to začne zajídat - Sammet coby výhradní komponista neprojevuje pronikavou inovativnost, ale svou práci odvádí poctivě. Teprve postupem času se člověk začne zavrtávat hlouběji a oceňovat nejrůznější prkotinky - od povedených refrénů, přes nejrůznější zvuky “za kulisami”, až po propracovaný příběh.
Parádní majstrkousky se na albu hledají lehko - prvním z nich je jednoznačně křehký hymnus Farewell s vonným nádechem romantiky a svěžím vokálem Sharon Von Adel (Within Temptation). To vlajková pecka Avantasia vám zatraceně zvedne adrenalin, zejména excelentní chorál v refrénu jasně demonstruje, v čem tkví síla Tobiase Sammeta. Závěrečná The Tower může potencionálním zájemcům o metalovou operu posloužit jako exemplum, jak efektně zaplácnout devět minut stopáže - neskutečná kaskáda sborů, sól a ohňostroj dobrých nápadů. BRAVO!
V hlavní roli novice Gabriela pěje o utrh´ kouli sám maestro autor a kdo vyslechl jeho domovskou hroudu Edguy, ten ví, s kým má tu čest. Se špičkově disponovaným vokalistou - jak nahoru, do vzletných výšek, tak do neurvalejších hloubek - Sammet je prostě ekvilibrista každým coulem a svůj úděl nese s lehkostí bohatýra Ilji Muromce. Zdatně mu ovšem sekundují jeho přizvaní pěvci zvučných jmen - vytáhne se zejména neustále zrající Kai Hansen v roli trpajzlíka Regrina, ale sliny a rajčata nepoletí ani na Davida DeFeise, Roba Rocka či Tima Tolkkiho (který vlastně spíše mluví, než zpívá). Vzhledem k malé ploše, na které se hosté prezentují však hrozí splynutí - mně osobně se jednotlivé hlasy těžko odlišují od sebe v tom neustálém přílivu dalších a dalších podnětů. Toť jedna z mála výhrad k jinak skvělému obsazení.
A blýská se i nad orchestřištěm. Skutečně mistry instrumentalisty objevíte na každém postu - na basu exceluje dýňovec Grosskopf, kytarovou sekci prozařuje Henjo Richter, za bicí soupravou kuje pumelice rapsód Holzwarth a aby se snad obecenstvu nestýskalo po Sammetovi, najdeme ho za klávesami. Jak takhle energií nabyté těleso asi muzicíruje netřeba vykreslovat - jména hovoří, vy naslouchejte.
Avantasia je velmi příjemnou ukázkou síly současného výkvětu speed metalu. Nepřináší, pravda, nic avantgardního do království kovu, ale je vyváženou a libozvučnou směsicí dobře známých klišé, obohacených o “operní patos”. Přes všechny klady ale nepovažuji tímto fenomén metalové opery za zodpovězený - máme před sebou zvládnuté koncepční album s hvězdnou soupiskou, nabité sice fešně zdobeným, ale přeci jen až příliš sériovým hudebním obsahem. Nic víc... A také nic míň!
