MONO - Hymn To The Immortal Wind

MONO - Hymn To The Immortal Wind

MONO - Hymn To The Immortal Wind

MONO - Hymn To The Immortal Wind

Není pochyb o tom, že si japonští MONO dali na své nové desce pěkně záležet. Pohled do jejího nitra prozrazuje úctyhodný počet hostujících muzikantů, kteří se z valné částí postarali o vskutku velkoryse pojaté smyčce. Kapela, která si svým předchozím albem „You Are There“ z roku 2006 naverbovala početnou armádu obdivovatelů, to s novinkou „Hymn To The Immortal Wind“ rozhodně nebude mít lehké a popravdě se dají očekávat i značně protichůdné reakce. Od frenetického nadšení až po totální zklamání, přičemž oba tyto extrémy mají své opodstatnění.

MONO

Přitom samotní MONO v zásadě jen pokračují tam, kde skončili na předchozím albu. Rozvíjejí svůj zvukově košatý hudební styl a ještě více prohlubují fúzi zpívajících kytar se smyčcovými nástroji. Předlouhé kompozice hýří pestrobarevnými aranžmá jako právě rozkvetlá zahrada plná exotických květů. Opět trpělivě a bez jakéhokoliv spěchu budují atmosféru svých posmutnělých skladeb, pečlivě skládají jejich motivy, které postupně vyrůstají jeden ze druhého a tvoří tak bohatý hudební strom plný sladkých a zralých plodů. Nálady kompozic MONO opět ani trochu nešetří na oné typické a těžko definovatelné japonské nostalgii a osudovosti, kteréžto ještě umocňuje vizuální koncept v podobě příběhu vepsaného do stránek graficky (jak jinak) přitažlivě vyvedeného bookletu. Bez možnosti listovat jeho stránkami během poslechu je, troufám si tvrdit, zážitek z „Hymn To The Immortal Wind“ neúplný. Navíc nyní mnohem více než kdy předtím platí, že hudba MONO evokuje soundtracky japonských filmů, ve kterých z pohledu Evropana hlavní hrdinové jednají naprosto nesmyslně a řeší zcela absurdní problémy. Jinými slovy je tvorba těchto Japonců jednou z dobrých možností nahlédnout do duše pro nás mnohdy jen těžko uchopitelné kultury Země vycházejícího slunce.

MONO

Ovšem to se může jevit a přiznávám, že v mém případě i jeví, jako problém, který posluchače novinky rozdělí do dvou v úvodu uvedených táborů. Přehršel smyčcových a klávesových nástrojů, na kterých oproti minulosti některé skladby přímo stojí („Silent Flight, Sleeping Dawn“, „Follow The Map“), však svým emotivním zabarvením už místy překračuje hranici tolerované sladkobolnosti a melancholie, anebo lépe a stručněji řečeno – kýče. Na albu je pohříchu ne úplně málo míst, při jejichž poslechu se nelze ubránit pocitu, že pomyslná ruka kuchařova přidala do výsledného dortíku o něco více medu, než bylo potřeba. Připouštím však, že v případě takto pojaté hudby se jedná o zcela subjektivní vjem. Jinými slovy, každý máme hranici mezi uměleckým ztvárněním truchlivých emocí a přehnaným patosem nastavenou jinak. Hudba MONO byla vždy o melancholii a smutku a „Hymn To The Immortal Wind“ jde v tomto směru asi nejdál. Že tyto emoce umí japonští podat i v nádherném a uhrančivém balení naštěstí dokazují i na ploše svého nového alba. Děje se tak především v momentech, kdy hlavní břímě přebírají klasické rockové nástroje. Taková „Pure As Snow (Trails Of The Winter Storm)“ se za pomoci zvonivého zvuku kytary vyluzující překrásnou a podmanivou melodii, kterou navíc postupně rozvíjí a zintenzivňuje až do rozbouřeného a strhujícího vrcholu, trefuje přesně do černého. Naproti tomu šestá v pořadí „The Battle To Heaven“ ve své první polovině překvapí přímočarou a u MONO i nezvyklou melodickou linkou, která již tradičně postupně sílí a přechází v typickou zvukovou stěnu tvořenou vypjatým zvukem kytar.

Je škoda, že Japonci takovéto nadmíru zdařilé momenty střídají s těmi méně povedenými. Přestože pozitivní dojmy z jejich nového alba převládají, zamrzí fakt, že se MONO až přílišně oddali jakési touze po aranžérské a emocionální dokonalosti, která však v konečném důsledku vyústila spíše v přehnaný patos. Když však příliš netlačí na pilu, bodují opět na výbornou.

 18

Dalas

Verdikt

Je to těžké s tímto albem. MONO se až příliš často pouští do bohatých smyčcových aranžmá a přitom jim mezi prsty uniká jejich nezaměnitelné kouzlo. Na "Hymn To The Immortal Wind" však naštěstí stále převládají jejich typické písničky plné zasněné melancholie a lahodného zvuku "zpívajících" kytar.

Hodnocení

Autor
7,5 / 10
Redakce
6,5 / 10
Čtenáři
6,6 / 10

Další informace

Stopáž: 67:00

Produkce: Steve Albini
Studio: Electrical Studios, Chicago (USA)

www.mono-jpn.com

Sestava

Skladby

  1. Ashes In The Snow
  2. Burial At Sea
  3. Silent Flight, Sleeping Dawn
  4. Pure As Snow (Trails Of The Winter Storm)
  5. Follow The Map
  6. The Battle To Heaven
  7. Everlasting Light

Diskografie

The Last Dawn / Rays Of Darkness (2014)
For My Parents (2012)
Holy Ground: NYC Live With The Wordless Music Orchestra (Live) (2010)
Hymn To The Immortal Wind (2009)
The Sky Remains The Same As Ever (DVD) (2007)
Gone (2007)
MONO & WORLD'S END GIRLFRIEND - Palmless Prayer / Mass Murder Refrain (2006)
Memorie dal Futuro EP (vinyl) (2006)
You Are There (2006)
Walking Cloud And Deep Red Sky, Flag Fluttered And The Sun Shined (2004)
New York Soundtracks (remixy) (2004)
One Step More And You Die (2002)
Under The Pipal Tree (2001)
Hey, You EP (2000)

Jiné pohledy

Noisy
6 / 10

Nemohu se zbavit dojmu, že MONO začínají být poněkud vyčerpaní. Novinkové album je přesně tím produktem, který jako by pouze rozpracovával (místy snad až rozpatlával) to, s čím už skupina přišla v minulosti. Stále je zde přehršel působivé melancholie a šikovně se vinoucích aranží, avšak předimenzované převážně smyčcové podkresy vytvářejí až nepatřičný soundtrackový pocit. MONO byli vždy o náladových plochách, ty rozhodně nezmizely, jen se z nich jaksi vytratily zajímavější a neoposlouchané motivy. Prostě perfektně aranžérsky a produkčně ošetřená hudba, která mě už ale příliš nebaví. ... [2. dubna 2009]

 

Radicalcut
7 / 10

„You Are There“ alebo prakticky väčšina starších albumov MONO získala poslucháčov kombináciou nádherných melódií s vždy patričnou dávkou dynamiky a gradácie. Možno povedať, že len rozumné narábanie niekoľkých mien s týmito dvoma zložkami robí post rocku niekedy tak príťažlivým a zaujímavým štýlom. MONO popri stále prítomných a pre nich typických lyrických náladách úplne zabúdajú na druhú podstatnú zložku, dôsledkom čoho je „Hymn To The Immortal Wind“ tak pocitovým albumom, že ho len s ťažkosťami možno vypočuť celý. Na druhej strane, podobná poloha, ajkeď so skromnejším sláčikovým zázemím, úspešne fungovala pri kolaborácii s WORLD’S END GIRLFRIEND. Na „Hymn To The Immortal Wind“, až na pár pekných momentov (napríklad v úvodnej „Ashes In The Snow“ alebo celkovo podarenej „The Battle To Heaven“), sa však MONO priblížili nebezpečne blízko dosahu pelotónu obyčajných post rockových kapiel vyznačujúcich sa podobnou kompozičnou a obsahovou bezradnosťou. Avšak už len pri pohľade na tri roky vzdialený „You Are There“ zamrzí dianie na „Hymn To The Immortal Wind“ podstatne viac. ... [2. dubna 2009]