Aféra Watergate představuje v americké historii bezprecedentní trauma, které zanechalo celý národ v bolestné agónii. Strážce hodnot, ideál spravedlnosti a symbol Ameriky selhal – prezident Richard Nixon neváhal v napjaté politické situaci překročit zákon a nasadit prostředky, za které by se nemusel stydět ani jeho dobrý přítel Nikita Chruščov. A co hůř – nikdy nepřiznal svou vinu, neprojevil lítost. Vyhnul se impeachmentu včasnou rezignací a jeho následovník Gerald Ford mu udělil generální pardon. Spojené státy se dostaly do stádia těžké kocoviny – převládlo vědomí, že selhal milovaný demokratický systém, že se viník nikdy nepřizná, že pravda nikdy nevyjde najevo... Jenže pak se na scéně objevil britský bavič a moderátor David Frost...
... a člověk, který nikdy nebyl volit, který nebyl k celé situaci nijak osobně zaujatý, se rozhodl vyzvat ex-prezidenta k sérii 4 dvouhodinových interview. Playboy, hrdopýšek a protřelá mediální štika se Nixonovi nemohla rovnat vůbec v ničem s výjimkou jediné věcí – znalosti moci televizní obrazovky, její manipulativní schopnosti, která překoná jakýkoli soudní tribunál. A tak došlo ke strhujícímu čtyřkolovému utkání, v němž byl outsider strašlivě bit, aby v posledním kole zasadil nečekaný KO úder a připravil Americe vytouženou katarzi.
V politickém ringu
Nemusíme se bavit o tom, že Ron Howard celý příběh pěkně „zaoblil“ a osekal, aby se dal napasovat do sexy rockyovské šablony o loserovi, který vyzval šampióna na férovku a nehodil do ringu ručník až do posledního gongu. Ačkoli je děj snímku prolínaný jakýmsi dokumentárním materiálem, který tvoří rozhovory s hlavními aktéry, dojem autenticity je pouze částečný – před kamerou nestojí skuteční účastníci, ale pouze herci. Howardův svět se uzavírá a vytváří vlastní verzi reality – vizi přesvědčivou, elektrizující, perfektně zrytmizovanou. Do popředí se nedostává boj o „pravdu“ Watergate, celá aféra se příliš nerozebírá, slouží spíše jako kulisa pro duel dvou ambiciózních mužů. Právě střet zlomeného, ale stále odhodlaného Nixona a až přehnaně sebevědomého Frosta stojí v prvním plánu filmu. Úžasné na celé věci je, že Frost jako mstitel nemá jiných pohnutek než ochránit si svoje ego a investici (celý pořad financoval z velké části sám), zatímco Nixon bojuje o všechno. Přesto se v jisté chvíli vytvoří cosi jako osudové pouto – a souboj pěšáka s králem přeroste na plátně v nelítostnou mlatu.
Můžeme se tak bavit o tom, že spíše než doslovným záznamem skutečné události je „Duel Frost/Nixon“ variací na Rockyho, nicméně faktem zůstává, že pod famózním dramatickým pozlátkem nezívá prázdno siláckých gest. Souboj obou mužů, jak jsem zmínil výše, přeroste z pouhé štípanice v souboj principů, Frost přijme roli žalobce a postaví Nixona do role, kdy musí vysvětlit svůj pohled na roli prezidenta – a co se ozve, z toho zamrazí. Scénárista Peter Morgan udržel v precizním souladu rovinu osobní a nadosobní, takže v závěru nelítají facky, ale skutečně zásadní myšlenky o podstatě amerického systému vládnutí. Howard k tomuto myšlenkovému potenciálu svým vizuálním ztvárněním přidává i praktickou ukázku toho, jakou moc mají média, jak dokáží redukovat a přitom vyjevovat v domnělé úplnosti. Nakonec není triumfem Nixonovo přiznání, ale jeho zmučená tvář ve výřezu blikající televizní obrazovky. Jí svět i pravda končí a začíná.
Film, který má vše
Herecké výkony jsou u filmu typu „Duel Frost/Nixon“ alfou i omegou. Ano, kamera je výtečná, režie profesorská, hudba Hanse Zimmera plíživě zesilující emoce, ale hlavní zásluha patří ústředním rváčům. Frank Langella přečetl Nixonovu mimiku i intonaci, ale přidal mnohem více – obraz politika vnitřně rozervaného ambicemi i pocitem strašlivého selhání. Ačkoli je ex-prezident v rámci Howardova filmu padouch, je to padouch, který budí soustrast, padouch, který má dvě strany. Naprosti tomu „hrdina“ Frost pod uhlazeným a bohorovným zevnějškem jakoby neskrýval nic problematického, Michael Sheen ho vede jako sebevědomého playboye, ale v pravou chvíli ho zlidští a postaví do kontrapunktu k Nixonovi momentem obav, pochyb i vzepětí člověka, který drtivě prohrává.
Z letošních kandidátů na Oscara jsem shlédl větší část a s klidným svědomím prohlašuju, že „Duel Frost/Nixon“ přináší vše, co od politického dramatu lze očekávat – ba co víc, vše, co lze očekávat od výtečného filmu. Závažné myšlenky, výborné řemeslo, skvělé herce... v tomto ohledu zatím můj jasný favorit v bitvě o plešouna.
