Sklizeň remaků na polích Hollywoodu vesele pokračuje. Zřejmě už tvůrce nebaví poslouchat výtky neurvalých kritiků, že to či ono ukradli tomu či onomu, tak to rovnou vezmou sakumprásk. Občas jakoby ani nepřekážela časová propast, která mezi originál a novou verzi položí takovou štreku, že druhdy roztomilá naivita se přemění v cosi přihlouplého a bezduchého. Poslední obětí takového procesu je předělávka Wiseova sci-fi šlágru „Den, kdy se zastavila země“ z roku 1951... Scott Derrickson ji přivádí do kin se všemi potřebnými dovětky, jako že hlavní hrdina potemněl a že to má lepší efekty, zákonitě se však nepřizná, že celý film vypadá jako rozčilený senilní pacifista ve futuristickém kostýmu z roku 2008.
Zelená, ne modrá
Ale pojďme na to po pořádku. V roce 1928 přistane někde v Himalájích koule... vlastně ne, ta není důležitá, ta jen podbarvuje titulky. Takže takhle. V současnosti přistane mnohem větší koule na Manhattanu (každý filmař ví, že kdyby přistála někde jinde, nepřijde na to tolik lidí). Vystoupí z ní podivná mimozemská bytost, která po poněkud drsném přivítacím ceremoniálu a několika nedorozuměních s místní samosprávou počne autem značky Toyota (myslím) objíždět ve společnosti sličné astrobioložky stát New Jersey (myslím), kteroužto činnost prokládá řešením rodinných problémů průvodkyně a jejího nevlastního syna, poslechem Bacha, louskáním fyzikálních hlavolamů a mnohoznačnými výroky na téma co by Zemi mohlo, ale možná taky nemuselo, potkat (vím). Aby toho rajzování nebylo zase moc, tak ve druhém plánu sledujeme Golema, kterého si emzák (vlastním jménem Klaatu) přivezl s sebou. Z neznámých důvodů na tuto hladkou bytost útočí houfy vojenské techniky US ARMY (zřejmě parodie na zahraniční politiku USA), ze kterých dělá Golem šrot natolik elegatně, že by i maršál Rusworm zaplesal. Poté, co už je Klaatu přesycen Bachem, fyzikou, rodinnými problémy a státem New Jersey, dojde k nezvratnému rozhodnutí, že lidstvo není taková banda zmetků, jak jsi myslel a že stojí za záchranu. Lidem se pak zastaví hodinky a konečně jim dojde, co jsou za kosmický dobytek (možná). Po mimozemském večírku zůstane v Americe pěkný bordel, takže je zaděláno i na druhý díl, „Den, kdy se uklízela Země“.
Agitace bez nápadu, nápad bez agitace
Toliko v kostce zápletka, či alespoň to, co ve mně její zpracování evokovalo. Scottu Derricksonovi se totiž film celkem slušně vymkl z rukou. Úvodní sekvence jsou možná ještě prostoupeny pěknou atmosférou očekávání, ale už tady prosvítá zvláštní naivita vizuální složky (která asi má být tak trochu retro, ale je spíše dost out) a instantní myšlenkové poselství o záchraně života na Zemi, které v druhé části nabude formu obludné limonádové potopy. V ní se bez ladu a skladu mísí ta nejpitomější klišé katastrofických filmů s prosťáčkovsky se tvářícím pacifistickým patosem. Zjevně kdosi přesně nevěděl, jestli má tenhle remake být spíše bombastický blockbuster, nebo fousatá hipísácká pohádka o hodných ufonech a zmateném člověčenstvu. Bezradný režisér vrší v zoufalosti jedno „osvědčené“ schéma na druhé a jenom sem tam utrousí i scénu s pěkným nápadem a podmanivou náladou (jako je např. scéna Klaatuova výslechu). Marné hledání optimálních prostředků i polohy vyprávění vyústí do filmu, který není ani ryba, ani rak. Jeho myšlenkové pozadí nezapře léta 50. a těžko proti němu lze něco namítat. Snad jen to, že 6 let po Druhé světové válce a v žánru, jakým bylo tehdejší hollywoodské sci-fi, se nic komplexního očekávat nedá – a nová verze nic relevantně současného nepřidává, jen už není ani roztomilá. Je prostě tupá jako poleno.
Herci se v ní tváří stejně bezradně jako všechno kolem, Keanu Reeves oprašuje výrazový rejstřík z hlubin “Matrixu“, Jennifer Conelly rozkošně koulí očima, John Cleese stihne ledva štěknout. Člověk by chtěl pochválit alespoň něco, co překračuje hranice všednosti... snad jen velmi pěkný soundtrack, v němž se ozvěny retra mísí s moderními samply občas prolomí slupku emočního chladu. Bohužel, tahle produkce si nejprve měla zodpovědět otázku, jestli chce být inteligentní a aktuální sci-fi, nebo poutavým katastrofickým thrillerem o konci světa... V konečné podobě lze její myšlenkové pozadí přežvykovat jako přeschlý salát a její „velkofilmový“ potenciál odbýt s lehkým despektem. Ani všechny svítící koule světa a hrozivý Golem to nezachrání. Naděje, že se podaří zopakovat Spielbergovu „Válku světů“, vyhořela – tenhle film si s naivitou letité předlohy zkrátka rady neví.
