Lidský život jako chladná, špinavá tovární hala. Existence jako těžký hák, na nějž věšíme všechnu svojí bolest, zoufalost, nedostatečnost, závist. Bdí nad tím vším Bůh? Nebo Bůh není a vše je dovoleno? Vražda, zrada, nenávist, týrání... Kde končí jeviště a začíná skutečnost? Fascinovaně hledíme do světa dramatu, abychom na okamžik zapomněli na svět nám vlastní... Proč hledáme očištění ve sledování přízraků?
Rozptyl a hloubka těchto otázek už po dlouhý čas leží zcela mimo kompetence české kinematografie, která se převážně utápí v prefabrikovaných obrazech současnosti, nebo naopak v nostalgických posmrknutích nad idylickou minulostí. Snímků, které by se nebály pokládat si otázky a vnímat svět kolem nás z jiné perspektivy, těch vzniká v české kotlince po čertech málo. Snad to trochu svědčí o tom, kde se česká společnost momentálně nachází. V rozežraném stádiu bezstarostného spektáklu, v němž není místo na pochyby a otázky existenciálního dosahu. Budiž pochválen Petr Zelenka, že po dlouhé době vyšinul poklidné dění z vazby.
„Karamazovi“ jsou typickým autenticko-fabulátorským zelenkovským projektem. Skupina herců Dejvického divadla přijíždí do polského Krakowa na divadelní festival, konaný v industriálních útrobách stalinské Nowe huty. Hercům byla ponechána původní identita, a tak rovina „skutečnosti“ má ve filmu nádech autenticity, jakéhosi lehce nastylizovaného záznamu jednoho obskurního výjezdu Ivana Trojana a spol. Právě tady se potkáváme se Zelenkovým smyslem pro humor, který mě tolik nedráždí svou okatostí, naopak, výborně zapadá do celkového rámce filmu. Jen v ojedinělých momentech jsem měl pocit, že tvůrce opět podlehl vábení duchaplnosti za každou cenu... (maňáskové ztvárnění Dostojevského).
Narozdíl od „Roku ďábla“, který setrval v určitém radostném fabulátorském zaujetí, jsou však „Karamazovi“ snímkem, kde humor záhy ustoupí do pozadí. Dokonce i úvodní zdání dokumentárnosti se velmi rychle zlomí. Autentický svět před očima diváka se postupně přemění v další vrstvu dramatu, jen v další jeviště nekončící lidské komedie. Ta vyvěrá z Dostojevského textu a své okolí doslova a do písmene požírá. To, co herci v bizarním světě Nowe Huty hrají, prosakuje do reality, palčivé otázky dramatického textu se zrcadlí navenek a hranice mezi „jevením“ a „bytím“ praská jako jarní ledy. Stylizovaný jazyk divadla, posvátnost kostýmu a odtrženost fikce od reality Zelenka neustále zpochybňuje, místy se řeč herců a řeč jimi ztvárňovaných postav prolíná v jednolitém řečišti slov a skutků. Nelze tak přesně odlišit masku a tvář. Nelze tak přesně odlišit, kde začíná Dostojevského (potažmo Schormova) fabulace a začíná ta Zelenkova. Jejich jazyky se proplétají do obrazu světa, zkaženého, falešného, opuštěného, zvnějšnělého právě drásavými industriálními kulisami. Neskutečné souznění mezi klasickou divadelní stylizací a ocelovými vnitřnostmi huti je elementem, který českému filmu tak palčivě chyběl. Moderní, sebevědomá interpretace světa kolem nás, která neulpívá na lacinosti povrchu. Nebojí se velkých slov a neodbytných otázek po smyslu konání.
Rozjitřenost dramatu Zelenka chytře tlumí komickými vsuvkami i nádhernými výjevy z útrob huti, v níž se tančí, zpívá, trpí. Dramatis personae původní divadelní hry doplňuje fascinujícím způsobem zejména polský dělník, jemuž umírá syn. Jeho zoufalý zrak, který projektuje všechnu bolest do upěnlivého sledování divadla, jako by v něm doufal nalézt mytickou katharsis, je pro mě jedním z nezapomenutelných momentů (nejen) naší kinematografie. Právě jeho malý-velký příběh dokáže drama a film sblížit, zprostředkovat divadelní emoci a učinit z ní prožitek filmový. Dokonalé souznění divadla a „reality“ jen posiluje skvělá kamera Alexandera Surkaly, která dokáže relativně statický svět rozpohybovat, vdechnout mu život. Podobně jako hudba Poláka Kaczmareka. O hereckých výkonech dejvického ansámblu nemá cenu říkat více, než že jsou prvotřídní, prožité, strhující.
Filmoví „Karamazovi“ jsou neobyčejně citlivou a přitom extravagantní interpretací klasiky, která činí přesně to, co se od dobré interpretace očekává. Otázky Dostojevského textu ožívají a nalézají svůj smysl v moderním světě. V jistém smyslu Zelenka poukázal, v čem spočívá ne-časovost klasiky. Je jedno, jaká doba je kolem. Otázky zůstávají. A jsem rád, že mi je z plátna po dlouhé době kladl český film. Navíc film originální, nekompromisní a po všech stránkách excelentní.
