Třetí album „Practice What You Preach“ (1989) je do dnešních dnů komerčně nejúspěšnější nahrávkou těchto pěti sympaťáků z Bay Area. Ze současného pohledu se však jedná o poměrně neprávem přehlížený drahokam jejich diskografie, který ve své době skutečně znamenal pro druhdy výhradně nářezové TESTAMENT mírný stylový odklon a zároveň velký komerční breakpoint a to mezi absolutní elitu americké metalové scény. Proč se tak však stalo právě v roce 1989 a až s touto jejich třetí nahrávkou, když obě předchozí desky skýtaly více ,dnes u TESTAMENT tolik obdivované, průraznosti? Jednak to bylo zřejmou popularitou thrashmetalového žánru na samotném sklonku osmdesátých let, který v tom roce dostával poměrně velký prostor i v metalových pořadech vysílaných na tehdejší stanici MTV, ale hlavně přičiněním kapely samotné, která se rozhodla nestát na místě a do své tvorby nasát podstatně více techniky i klasických melodií, které by jí oddělovali od ostatních kapel, sveřepě se držících thrashmetalových kořenů.
Ať už to tedy bylo skvělými hráčskými výkony – hlavně obou kytaristů Alexe Skolnicka i Erica Petersona – silným hlasem a všestranným projevem jejich charismatického zpěváka Chucka Billyho nebo jejich promyšlenými a technicky vyspělými písněmi, které na „Practice What You Preach“ nabraly ještě o poznání výraznější kurz směrem k melodičtějšímu metalu, mohou si dnes díky tomuto kroku blahopřát. Kapela si tak poměrně rychle vytvořila, na rozdíl od mnohých stylových kolegů, početnou a stabilní fanouškovskou základnu, která už beztak čerpala energii z výborných prvních dvou alb – „The Legacy“ (1987) a „The New Order“ (1988). Cíl velmi talentované, hladové a stále se hráčsky lepšící kapely byl v tom roce jasný – získat co nejdřív široké zástupy nových fans, nejen thrashmetalové headbangers, ale také lidi přicházející z řad fanoušků klasické „hard ´n´ heavy“ školy. TESTAMENT na „Practice What You Preach“ definitivně dostali do své hudby větší dávku technické vyspělosti a svěžího groovu, stejně jako melodiku s jakou v té době operovala slavná METALLICA. Pokud jde o texty, ty se týkaly především stále aktuálního zhoršování životního prostředí („Greenhouse Effect“), sociálně kritických témat („Practice What You Preach“) nebo nevysvětlitelných a nadpřirozených jevů („Nightmare“).
Alex Skolnick svůj výrazný kytarový talent předvedl nejen v závěrečné instrumentálce „Confusion Fusion“, ale zejména ve fantastické skladbě „The Ballad“. Ta poplatná svému názvu, se díky Alexově sólu rozjíždí ve své úvodní nostalgické fázi velmi pomalu, posléze do ní vstupuje Chuck Billy s doslova geniální barvou hlasu. Zde se totiž naplno projevil jako všestranný a velmi dobrý zpěvák a nebýt faktu, že se píseň zhruba ve dvou třetinách svojí délky zlomí v rychlý nářez, šlo by skutečně o jednu z nejlepších balad všech dob v heavymetalovém žánru. Ten samý vzorec poté TESTAMENT předvedli na následujícím albu „Souls Of Black“ (1990), kde tuto úlohu převzala snad ještě lepší aristokratická píseň „The Legacy“. Za nosné pilíře alba však považuji tři songy, které nabídnou osobité melodické linky, barvité kytarové party i nezapomenutelný výkon mohutného indiána Chucka Billyho – „Envy Life“, „Time Is Coming“ a „Sins Of Omission“. Výborné a inteligentní thrashmetalové album své doby, které nelpí jen na tvrdosti.
