Metalcore je prý trend. Je to dost možné, ono se poslední dobou skutečně objevilo mnoho kapel spojujících prvky různých pseudoškatulek původního hardcore s více či méně metalovými prvky. Říkají také, že většina těchto kapel zní na jedno brdo. Pronikavý poznatek, nicméně na jedno brdo zní většina death, black, thrash, power, heavy metalových kapel (doplňte další žánry, nejlépe ty, které máte rádi), takže si myslím, že to vůbec nevadí. Core je jistě ze své podstaty poměrně hudebně dynamický žánr nepostrádající drajv, tak proč by se neměl hrát, že? Jediná věc, která mi příjde mírně úsměvná je fakt, že se s corem roztrhl pytel naplno až teď, v posledních letech, přičemž žánr je starý jako metuzalém. Že by si nikdo dřív nevšiml? Možná muzika čekala na knoflíky v uších a pestrobarevné kravaty, aby mohla vzniknout syntéza, která se postará o olympijské předání štafety mokrých kalhotek zase dál. Budiž jim přáno a nezáviďme, milé děti. Tak tedy, z prosluněné Kalifornie se ozývá kapela IN THIS MOMENT hrající metalcore s ýmo prvky, alespoň do té doby, než je Conan zakáže za nepříliš republikánský postoj. Škatulky jsou vždy relativní, spokojme se tedy s touto ofiko firemní. Alespoň prozatím. Pravdou je, že mi už delší dobu vrtá hlavou co je na veselých skočných dvojhlasech a střednětempém drajvu tak ýmo, aby to někoho rozbrečelo, ale dosud jsem na to nepřišel. Možná snad kombinace čapek jako od pohůnků nějakého yankiee z operace Pouštní bouře a ruce ozdobené tím, co měla Pipi Punčochatá bežně na nohách. Ale nevím. Obecně mi žánr nijak závratně emotivní nepříjde, přesto stojí na dynamice, určité energii a když je dobře udělaný, tak zní bezva (byť tohle platí i pro dechovku). Takže co? Takže není nejmenší důvod proč by měl mít s tímto "trendem" kdokoli problém.

Tuto cestu zvolili plus minus i tito Američané, přičemž sáhli po onom zaměnitelném kouzlu, které udělalo jak Avril Lavigne, tak EMERY, a smíchali je dohromady s metalovými prvky. Punkové refrény, pár metalových riffů, coreová rytmika a to celé se tváří jako chytlavý celek. Novinka "Beautiful Tragedy" (což je dost gothic název, pochopitelně) vyšla pod křídly Century Media a kapela má na svém myspace profilu 135160 (4/4/07) přátel, takže je asi slavná. Nabízí na něm jedenáct válů včetně intra, které nikoho nezajímá, protože není zajímavé, takže deset. Prodejně dost dobré číslo a je fajn, že v Century Media umí do deseti počítat a navíc ví, jak funguje pořádný hudební byznys. Průměrná délka skladeb je tři a půl minuty, což dává pozornému posluchači najevo, že ve firmě jsou schopni kalkulovat i nad rámec přirozených čísel. Hudebně je na tom originální nic, ale IN THIS MOMENT se tváří, že ženský vokál, který se pohybuje mezi skrýmo a ýmo.

Na první poslech vás opravdu zaujme přesně jedna jedna skladba, což je pro kapelu ovšem plus, protože znám stovky věcí, u kterých mě na první poslech zaujala přesně žádná. Je to samozřejmě singlovka "Prayers", na kterou existuje štěpný klip a jehož vydání desce jaksepatří přecházelo. Produkce není zbabraná, ale ani nijak originální (narozdíl od aktuálního alba kolegů HASTE THE DAY) a nepřináší zvukově nic zajímavého, ale s tím se počítá, takže ok. Skrýmo sloka se střídá s ýmo refrénem, kdy to pánové rozbalí ze sekanců a HC temp do punkovějšího refrénu, což sice každý čeká, ale nijak to nevadí. Děláme singl, vole, ne? A požadavek na chytlavý refrén je zde stejně splněn. Harmonických vrstev je tu tolik že jedna, což nevyhnutelně znamená, že se skladba napodesáté oposlouchá, přičemž těch deset poslechů si vyberete během jedné hodiny, kdy vás to fakt baví. V závěru skladby je vtipná sypka v DARKTHRONE tempu, což sem nesedí, a to je pro změnu taky dobře. Aspoň po těch deset poslechů skladba hodně baví, což určitě není případ každého singlu, takže z toho zatím furt vycházíme slušně. V tuto chvíli jsem se jal hledat nějaké fotky a informace o kapele.

Takže. Bezva je visage zpěvačky Marie, která vypadá jako pokérovaná punkerka s pořádně černýma šminkama (která jistě nechodí pro nějaké to "fuck" daleko a prožila si určitě krušné mládí) navlečená do outfitu japonské sexy školačky. To se počítá, protože je to kontrast, i když v poslední době propagovaný tak, že se z něj stal standard. Nevadí. Sex appeal nebo nedejbože charisma pochopitelně nemá, ale fotky jsou fajn, pro průměrného teenagera jistě ideální žena. Za ní stojí čtyři nevýrazní pánové v černém, ale jeden má na hlavě mohutný dread, takže jsme dostáli i nutnosti být aspoň z části free.

Co už bezva není je že jsem si během poslechu singlu myslel, že zpěv produkuje chlap. Pravda, trochu lasička chlap a nepříliš rovina chlap, ale přece jen chlap. Ano, Maria má lehce hermafroditní barvu hlasu, ale pokud jste natolik časově nevýtižení, že si můžete během poslechu dovolit čumět na její fotky, doporučuji. Teplý dojem se tím z části, upozorňuji na důraz v sousloví "z části", smyje. Ovšem zpívá opravdu čistě, techniku nemá nejhorší a ve výsledku je barva přeci jen alespoň originální, takže se neposlouchá špatně.

Co se ovšem špatně poslouchá, jsou občas dost hrozně bezzubé riffy. Rytmicky všechny stojí v praxi na neustále se opakující coreové rytmice, která pro svou repetitivnost ztrácí to, co ji dělá zajímavou - dynamiku a ...ehm...skočnost. Pravda, řekněme radši jen "dynamiku", tamto hrozné slovo mi stejně nešlo přes pusu. Občasné akustické vyhrávky jsou skutečně zoufale nenápadité a jednovrstvé. Heavy metalové riffy jsou hrozné samy o sobě, protože jsme to už někde slyšeli. Není tomu tak samozřejmě pořád, abych nekřivdil. Některé refrény jsou opravdu líbivé a drive se kapele určitě nedá upřít, skladby jsou na albu zahrané dost energicky a živelně, člověk by řekl, že je to baví i přes to, že nedělají muziku ve svém volném čase:). Skoro bych se odvážil čekat, že minimálně stejně energické budou i živé koncerty (kapela se vydává na několikaměsíční turné, tak snad vydrží síla i na jeho konci).

Některé refrény mi evokují pocity při poslechu starých coreových věcí zaměřených na řešení teenage problémů, takže nostalgie. V takových chvílích si říkáte, že je to vcelku dobrý poslech. To se nedá ovšem říct o povinném ploužáku, který si zde vybral daň v podobě skladby "The Legacy of Odio", jež je tak srdceryvný, že nikým nemůže hnout pro přílišnou dávku hysterie, které radši každý rozumný člověk nastaví štít. Nebudeme se ale štítit, kluci a holka se snaží, a kromě téhle trefě vedle jsou na "Nádherné tragédii" (ono to není až tak nevýstižné) i některé téměř nadprůměrné skladby.

Co říci rozumného na závěr? Je to poměrně dobře poslouchatelná nuda, jejíž nejlepší stránky stojí na tom, co pochopitelně vymyslel někdo jiný. To by nevadilo, ale tady je té vlastní invence přeci jen poměrně málo. Nekonají se harmonické zvraty, nějaká více vyprofilovaná vlastní tvář, která by vás k albu přikovala jindy než za jízdy v autě nebo na kole. Přitom je zcela jasné, už z poslechu rytmu a harmonie, že nemá smysl tomu albu dávat šanci na více než několik poslechů, protože po nich se neobjeví žádná vytoužená hloubka, ale naopak, bude vám to připadat ještě více protivné. Věřte mi, s tím mám zkušenost. Produkce a instrumentální potenciál, dokonce i hlas zpěvačky poskytují základ pro vytvoření dobrých skladeb, ale k čemu klávesy v pozadí těch nejsrdceryvnějších refrénů, když jejich plochy prostě nejsou dobré. Spousta skladeb stojí také na příliš dlouhých notách ve vokálech (pro totální laiky - je tam moc "ááááááá, na na náááááá"), což vás bude prudit a budete chtít zpěvaččinu držku čímsi zacpat (Marigold Hrabalem, Dreckus navždy, Milda všichni víme čím, Masťovi stačí se dívat) a vůbec, už na první druhý poslech není slyšet, že by skladby měly něco, co by vás k nim fakt dokázalo připoutat. Kdo čeká dobře vyprodukované nic s pár opravdu milými refrény, může vyzkoušet, ale nepředpokládám, že by vás to chytlo natolik, abyste uvažovali o koupi. Tu stejně obstarají americké emo gotičky, takže se nemusíme bát, že by skrz IN THIS MOMENT Century Media nějak prodělali. Má to gothic název alba, coreový drive, správně punkovou zpěvačku. Sex jede a navíc je jaro, takže emoce bují. Forma je výborná, trochu doplnit obsah a příště budeme hodnotit výše.