Sergej Lukjaněnko - NOČNÍ HLÍDKA

Sergej Lukjaněnko - NOČNÍ HLÍDKA

Sergej Lukjaněnko - NOČNÍ HLÍDKA

Sergej Lukjaněnko - NOČNÍ HLÍDKA

Podívejte se ven z okna. Co vidíte? Město (moře, kuře, stavení)? Šedý beton, spěchající davy lidí, rušný provoz a řítící se šílence v oplácaných krabicích na čtyřech kolech, které někdo kdysi dávno, většinou už ani nevíme proč, nazval automobily? Nebo snad poklidnou samotu uprostřed polí, luk a strání? Realita zdá se dnes býti pevná, co říkáte? Sáhnete si? A co když to není všechno? Co když někde ve vašem stínu přežívá ještě další svět - místo nekonečného boje světla a temnoty, místo pro lidí jako jste vy, leč přece jen dosti Jiné? Potkáváte je na ulicích, přátelíte se nimi, milujete je, nebo třeba nenávidíte, ale žijí vedle vás, jako knihy rozevřené na poslední stránce - čitelní, nepřekvapiví, známí. Umí si někdo přestavit šikovnější mimikry?

Co bylo na světě jako první - dobro nebo zlo? - zeptal se zřejmě jednou Sergej Vasiljevič Lukjaněnko (narozen 11.4.1968 v kazašském Džambulu) a rozhodl se pro remízu. Ovšem ještě než ve svém uvažování pokročil takhle daleko, stihnul dostudovat medicínu, obor lékař-terapeut, napsal spoustu povídek, nějaký ten román a taktéž v roce 1996 přesídlil z Alma-Aty do Moskvy. A právě sem zasadil děj asi nejdůležitější série svého života.

Je to úplně prostinký nápad. Hodní a zlí spolu od počátku světa bojují, každá strana by ráda ovládla pole působnosti a druhou vymazala z koloběhu dějin. Ovšem zbraně a otevřené násilí jsou již dávno pasé, dnes se nosí intriky a pletichaření. Máme tu sice Dohodu, jakýsi pakt o neútočení a pravidla pro případné porušení křehkého příměří, jejíž plnění okem ostražitým sleduje Inkvizice, jenže co se v dnešní době nedá podfouknout, podvést, překroutit? A tak vznikly organizované skupiny pro udržování veřejného pořádku. Na Temné (vědmy, upíry, vlkodlaky a další soumračnou havěť) dohlíží Noční hlídka, na jejich Světlé protějšky zase hlídka Denní. Jinak jde v podstatě o rutinní policejní práci. Já tě načapu, ty si to odskáčeš. Na každé podnikání (ať už jde o bizardní kousky typu prokusování panenských hrdel nebo třeba jen o běžný výklad budoucnosti) je potřeba mít licenci. Za drobný přestupek slib možnosti porušení rovnováhy ku prospěchu druhé straně, za zločin předání tribunálu a nejspíše i definitivní smrt. Síla potřebná k magickým schopnostem a přechodu do šera (jakési šedavě zpomalené reality, kde se ukazuje pravé emoční já, a která odlišuje Jiné od běžných smrtelníků) vzniká z kladných či záporných lidských emocí. Malým upírem, sajícím radost či bolest z prsu člověčenství, je tedy každý, dobro nedobro. Zdá se vám to jednoduché? Obehrané? Jistě, máte určitě pravdu, jenže na truc všem pravidlům, tady to bezezbytku funguje. A jak skvěle!

Seznámíme se nejen s hlavním hrdinou, programátorem Antonem Goroděckim, který je zrovinka z kancelářské rutiny přeřazen na stáž mezi operativce, tedy přímo do terénu, ale postupně jsou nám odkrýváni i další nevšední příslušníci/příslušnice hlídek i běžného moskevského šerosvitu. Nemyslete, v šeru toho není příliš k vidění. Jen barvy lidských emocí a cizopasný mech, co se na nich přiživuje. A Temní versus Světlí, když zrovinka mezi sebou mají co do činění. Podle všeho by se zdálo, že „špatná“ strana vedená Zavulonem musí vždy chystat nějakou čertovinu k podpoře průlomu pekel do lidského světa (vím, zní to směšně, ale projevuje se velkými neštěstími, válkou, pohromami, prostě když lidé umírají po tisících) a první příběh, který o něčem podobném pojednává, by tomu i nasvědčoval, ale naštěstí Lukjaněnko není žádný břídil a dobře ví, že ani ti „hodní“, pod vedením dávného Gesera (považte, byl i muftím, rudým komisařem nebo okresním tajemníkem strany), nemohou být jen anděly s bělostnými křidélky. Všem dávkuje s rozmyslem a snaží se překvapovat. Tam, kde je zpočátku problém nad slunce jasnější, máme na konci už pořádně zašmodrchaný propletenec, ze kterého se klubou zajímavá řešení. Dobří nemusí být vždy právě vzorem ctností, což platí pochopitelně i naopak. Anton Goroděckij není žádný Rambo a ani vizáží to nebude stačit na přední stránky časopisů. Je však přímý, nepostrádá humor černý jako smutek v hlubině ruské duše a s narůstajícím dějem navíc čím dál tím intenzivněji pochybuje nejen o sobě, ale i o smyslu svého poslání, o užitečnosti své práce. Když vám po závěrečném finále běží hlavou řada nezodpovězených otázek, je to dobře nebo špatně? Já myslím, že moc dobře.

A dovolte závěrečný povzdech: Proč musí mít téměř všechny knihy řazené do sci-fi/fantasy žánrů tak obludně klišovité a nevkusné obaly? Člověk se až stydí, vytasit se s podobným dílkem na veřejnosti. A to ještě není nejhůř, počkejte u rozboru druhého dílu...

 35

Darkmoor

Verdikt

Jsou mezi námi - Jiní. Tři na sebe navazující příběhy moskevské Noční hlídky vás nejdříve jen lehce zaujmou, s první pointou navnadí a postupně spolehlivě pohltí. Autor se pohybuje ve svém domácím prostředí jako ryba ve vodě. A tak je to správné.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
-
Čtenáři
8,4 / 10

Další informace

Sergej Vasiljevič Lukjaněnko: Noční hlídka (Nočnoj dozor)
Překlad: Libor Dvořák
Obálka: Milan Fibiger
Triton(Trifid)/Argo, 2005
460 stran.
Cena: 298,-Kč.
ISBN: 80-7254-671-6

www.triton-books.cz

Jiné pohledy

Sergej Lukjaněnko má vzacný dar dynamického psaní. Dokáže poutavě líčit děje, hnát akci slovesnou palbou kupředu a přitom nebýt banální, mělký, schematický. Na "Noční hlídce" se mi líbí hloubka, kterou děj po tařka kulhánkovsky přímočarému eéntré nabírá. Autor prokládá výtečně zauzlené a po stránce rovnováhy dobra / zla rozeklané příběhy velmi povedenými dialogy a meditacemi o povaze fikčního světa... Hlavní hrdina je velice povedený exemplář – není v něm ani za mák hrdinství, je to typický produkt průměrnosti, který se do víru abnormálních událostí spíše souhrou okolností. Jeho nadhled, černý humor a ruský sarkasmus je neobyčejně osvěžující. Stejně tak vysoko nad profláknutý průměr anglo-americké školy staví Lukjaněnka decentní náznaky společenské satiry a v neposlední řadě slušný kulturní rozhled, který je u špičkových žánrových autorů samozřejmostí... Oceňuji i velmi "přátelskou" vypravěčskou perspektivu, která vytváří dojem příjemné familiérnosti popisovaného děje. Výtky? K samotné Noční hlídce nic zvláštního... nečekejte vrchol světové literatury ani těžkou filozofii, leč pouze zatraceně promyšlené a svižné fantasy s občasným slabým nádechem banality. Výtku mám k nakladatelské a redakční práci: korektura není příliš pečlivá a chyba občas udeří pozorného čtenáře do oka. Velkým zklamáním je i fakt, že Argo nedokázalo prosadit svůj vysoký grafický standard a užilo opravdu kýčovitého obalu, který s knihou nekoresponduje... U Trifidu možná, ale u Arga bych čekal více odvahy a invence. ... [7. února 2006]