Když Peter Jackson, renomovaný to tvůrce horrorů, rozhlásil, že hodlá zfilmovat „nezfilmovatelné“ veledílo literatury 20. století, jeden z nejimaginativnějších a nejkomplexnějších fikčních světů, které se pod Sluncem zrodily, mnohé hole hlasitě zapraskaly. Dozajista by se našlo přehršel těch, kteří by těch magických 270 miliónů dolarů považovali za vyhozené do propasti Khazad - dũm. Baže – našlo! A kolik! Debatu o filmovatelnosti Pána prstenů nejlépe rozsekl v trochu jiném kontextu „Tolkien východní Evropy“ Andrzej Sapkowski, když mávl nad kontroverzní filmovou verzí svého Zaklínače rukou řka, že dobrou fantasy stejně natočit nelze. Dámy a pánové, elfové a trpaslíci, skřeti a hobiti a vůbec veškeré tvorstvo, jež obýváte povrch i hlubiny zemské – Peter Jackson svým vizuální eposem Společenstvo prstenu usvědčil pana Sapkowského z omylu a svým kritikům rozsekal sedací svalstvo tím nejpádnějším a nejúčinnějším argumentem – monumentálním špektáklem, jaký nemá na filmovém plátně obdoby.
Ihned po výtečně naaranžovaném úvodu se mé rty od sebe oddálily, ledva že jsem slinu zatlačil. Protože neskutečné obrazotvorné hromobití těch nejmegalomanštějších bojových scén všech dob mi zkrátka nedalo šanci se připravit. Proud Společenstva prstenů mě ihned strhl do pozvolného, avšak naprosto nezastavitelného řečiště děje. Peter Jackson vsadil na jedinou možnou kartu – a tou je vizualita Tolkienova dílo. Ačkoli může působit až příliš dořečeně a jaksi rezervovaně, obrovský zásobník inspirace dokazuje dodnes široký zástup umělců, kteří se jím nechali ovlivnit. Mezi výtvarníky jednoznačně vyniká Alan Lee a je to právě jeho rukopis, který propůjčil režisérskému mágovi sílu. Nemýlím-li se, scény a „kulisy“ jsou jeho dílem. Neskutečná monumentalita, cit pro detail, barvu, plastičnost a atmosféru prostupuje jak poklidné a idylické krajinky (Hobitín, Roklinka), tak apokalypticky podmračená zákoutí Středozemě (Mordor, Morie).
Pan režisér k oslnivé výtvarné koncepci přidává um zdatného dávkovače napětí. Skvělá práce s kamerou, změny úhlů záběru, nečekané šveňky, žonglérská práce se nasvětlením scény – to všechno dokáže během vteřinek měnit náladu a atmosféru záběru. Za zmínku tu stojí jedna z raných scén, kdy Bilbo nechce Gandalfovi předat prsten. Nálada a rozložení sil v záběru se prudce promění zejména díky brilantní režisérské práci se všemi složkami. Neméně expresivním doplňkem obrazu je zvuk. Překvapivé nástupy vysokých a ohlušujících zvuků, dunění, šumění, všechno tvoří vysoce účinný osten, který ovládá diváka a pohrává si s jeho rozpoložením. O kvalitě efektů může skládat několikastránkový paján, nicméně skutečnému prožitku se ani nepřiblížím. Ještě jsem nikdy nic tak mocného a zároveň dokonale využitého neviděl. Středozem ožívá pod nenechavým okem kamery a to není nadsázka! Každé z těch místeček, každý z dějů... Nikdy jsem neměl známý pocit „takhle jsem si to nepředstavoval“, naopak, sestupoval jsem do familiérních míst a viděl dobře známé tváře. Smekám. Hádám, že vizuálně nemohl Pán prstenů dopadnout lépe...
Ale Pán prstenů je především klasický hollywoodský velkofilm, což může být jediným smysluplným zdrojem kritiky. Ano, scénář si na některých místech velmi přizpůsobil Tolkienův svět ku obrazu svému. Bojové scény, patos, melodramatičnost, hyperidyličnost, to všechno Společenstvo polklo a kupodivu se nezazelenalo. Milostná záplatka Arwen a Aragorna je kýčovitá, smrt Boromira jakoby vypadla z historického velkofilmu ráže Statečného srdce (stejně tak choreografie bitevních scén), v závěrečných scénách připomíná hudební podbarvení ukvičený doják z Titaniku. A přesto jsem to sežral i s navijákem a dám si to při nejbližší konstelaci znovu. A znovu. Nikdy totiž příslovečný pohár snesitelnosti nepřetekl. Ano, řeže jsou nastavované, oproti originálu nabubřelé, ale neškodí. Proč chodit s pietou tak daleko, že budeme zachovávat i vnitřní čas předlohy. Nač si třikrát cinknout mečem, když filmové plátno pojme mnohonásobně větší a výživnější řež? A teď pozor – když je tato řež navíc zbavena veškeré nadbytečné brutality a sadistických radovánek! Jackson si sice hraje s dramatičností, napětím, sem tam přidá i hororový hnůj (slizu více, než nutno...), ale naštěstí se nenechal strhnout na klikatou cestu patologického naturalismu. To by se příčilo zákonům originálu! Tolkien není kafilérie! Bojové scény jsou libá choreografie, a to choreografie decentní a neprzněná hordami uťatých končetin. Dobře tak!
Prostor pro herce se v sousedství omračujícího přívalu efektů poněkud ztenčil – většina tváří hraje zkrátka spíše kouzlem ksichtu, nežli nějakým skutečným hereckým kumštem. Nicméně výjimečné jsou dokonale vystižené role hobitů, zejména Frodo v citlivém podání Elijaha Wooda a Sam ztvárněný Seanem Astinem. Famózní je i Holmova okrajová kreace stárnoucího Bilba Pytlíka. Vrcholem herectví ve Společenstvu je rozhodně fantastická McKellenova studie Gandalfa. To je postava s duší, která pouhým pohledem vyjádří všechno důležité. Moudrý, nebezpečně zamračený, usměvavě laskavý – zkrátka vousatý a vlasatý Gandalf šedý z Leeho ilustrací. A ještě jedna perlička – Pán prstenů je první film, kde zní plynulá elfština... Krásná a zpěvná. Okouzlující je i výkon Huga Weavinga v roli Elronda – pokud si pamatujete na jeho škrobeného agenta Smithe v Matrixu, tak mu přidělejte špičaté uši a dlouhý vlas. Někteří herci mají holt ten svůj tón jednou provždy daný...
Nelze popírat, že filmová podoba mnohem více sází na epický a akční element, nicméně kdo by chtěl sledovat několika hodinovou konverzačku, prolínanou zpěvy? Známá idyličnost a rozvážnost knihy musela být na plátně nahrazena spádem a gradujícím dějem. Proto ty „licenční“ úpravy, změny v úlohách postav, souboje, stvořené na základě jediné zmínky v knize a podobně. Dojem z filmu je stísněný, místy téměř apokalyptický, převládajícím pocitem je strach. Narozdíl od knihy, která zná široké retrospekce, nezbývalo tvůrcům, nežli vsadit všechno na výrazné momenty, obrazy, masky... A snad jenom ten nejfanatičtější tolkienolog by jim to mohl mít za zlé, protože i přes modifikace je zbožná úcta k originálu velmi znát (viz. například scéna, kdy si Frodo prohlíží Bilbovu knihu, nazvanou Tam a zase zpátky – což je parafráze podtitulu Hobita). Dvě a tři čtvrtě hodiny je možná až příliš, některé scény by určitě šlo zredukovat či odpárat, ale nač plakat nad tím co není? A co je? Dokonalý fantasy epos, velmi citlivé a samozřejmě (v mezích rozumu) zákonům trhu poplatné vzkříšení tatíčka Tolkiena v myriádách barev a výtvarných majstrštyků. Kniha zůstává neotřesitelným artefaktem, ale film brnká na duševní struny taktéž nádhernou a podmanivou píseň. A v to jsem před shlédnutím ani nedoufal. Nejlepší fantaskní podívaná všech dob tak budiž korunována na trůn z dračích kostí...
Dodatky:
Rozšířená verze, která nabobtnala o celých 30 minut, je jen dalším přídavkem k již tak dost velké hromadě superlativů... Celý film se díky dalším scénám dostává mnohem hlouběji do tolkienovské epiky, teprve rozšířená verze dává větší smysl milostné zápletce (paralelou s Lúthien), postavě Gimliho (milostné vzplanutí k paní Galadriel je v Jacksonově vizuálním podání snad ještě roztomilejší než v knize i poslání Elfů... Připočtěme k tomu ještě více vizuálního obžerství a máme něco, bez čeho se žádný fanda filmu neobejde.
Hodnocení rozšířené verze: 9.5/10
