Po třech letech pro leckoho napjatého očekávání se PECCATUM připomínají novým albem. Projekt opustil Lord PZ a stávající osobitá manželská dvojice Tveitanových tentokrát obrátila pozornost k pro ně dosud neprobádaným horizontům hudebního výraziva. Po dvou místy dosti experimentálních, avšak na metalových základech stále pevně stojících nahrávkách, přišli PECCATUM s hudební kolekcí, která prozatím do jisté míry boří vše, čeho dosáhli v minulosti. Z hlediska poměrně radikální stylové proměny jde asi o takový přerod, jako když svého času vydali ULVER přelomové album „Themes from William Blake’s Marriage of heaven and hell“, které ukončilo (v jejich případě naprosto) čistě metalové směřování.
„Lost In Reverie“ je lehce se prolínající stylovou koláží, jakkoliv se na první poslech může zdát poněkud nesourodá. Na jedné straně se jeví jakožto částečné vyústění projektu STAR OF ASH se silným vlivem elektronické hudby, avšak s nepoměrně vyzrálejším a do jisté míry i vyrovnanějším přístupem, na straně druhé čerpá z bohaté metalové minulosti protagonistů (zejména Ihsahna), což je ponejvíce patrné spíše v charakteristickém skladatelském rukopisu a přístupu k hudbě jako takové. Sám název („Ztraceni v zasnění“) plně vystihuje hudební i emocionální rozpoložení nahrávky. Album se nese ve velmi sevřených polohách, atmosféře stísněnosti a plíživého nepokoje (např. mírně dekadentní „Stillness“ prostoupená bzučením much), rozervaností mezi mezi snem a bděním. Už ne údernost a bombastičnost, ale subtilita a snaha o vyrovnanost jednotlivých hudebních motivů, kdy je bolestivé emocionální poselství předkládáno se zdánlivě klidnou tváří. Příkladem budiž třeba do ticha ševelící temné smyčcové plochy prokládané industriálními zvuky a zpěvem („Desolate ever after“) nebo na poměry PECCATUM až téměř konvenční skladba „The Banks of this river is night“ postavená na melancholickém piánu a zpěvu Ihriel.
Právě bohatá hudební minulost posloužila PECCATUM jako základní kámen a současně odrazový můstek k prozkoumávání odlišných hudebních zákoutí. Na každém kroku číhá překvapení v podobě neotřelých hudebních nápadů, stylizací a kytarových vyhrávek, za všechny např odlehčená akustická kytara s bublající basou a výtečnou Ihsahnovou vokální linkou v „In the bodilles heart“ či letargická „Veils of blue“, jakožto jedno z velkých překvapení alba vůbec“, kde se maximální lehkostí snoubí evidentní vliv (také) norských JAGA JAZZIST nebo THE THIRD AND THE MORTAL s rockovými postupy. Kromě toho PECCATUM až tak úplně nerezignovali na tvrdě kovovou minulost, čehož jsou dokladem našláplá blackmetalová intermezza s dobře známým Ihsahnovým křaplákem v „Parasite my heart“ a „Black star“, která ve výsledku výborně kontrastují s klidnými tóny piána a civilním projevem Heidi. O rytmickou složku se postaral hostující jazzový bubeník Knut Aalefjær, díky němuž je nahrávka obohacena o živou bezprostřednost a nepřímo tak směřuje do alternativnějších hudebních vod, aniž by došlo ke strátě určité tvrdosti a syrovosti (mající tentokrát ponejvíce co do činění s produkční stránkou věci), na níž má zásluhu zejména množství industriálních samplů a ruchů, případně charakteristických kytarových pasáží. Zvláštní zmínku se zaslouží pěvecká stránka věci, která opět potvrzuje Ihsahnovy kvality, který tentokráte zabrousil i do vyšších poloh („In the bodilles heart“), než je u něj zvykem. To je však pouze malý náznak toho, co všechno spolu s Heidi předvádí, a na co pouha slouva nedostačují. Poslechnětě a posuďte.
Skutečně není mnoho, co by se dalo „Lost In Reverie“ vytknout. Případná kritika bude patrně plynout z odlišného hudebního vkusu jednotlivců, pro něž může být hudba prezentovaná na tomto albu až příliš vyhraněná a nesnáze uchopitelná, než z neshod spočívajících v objektivní kvalitě nahrávky, která je dle mého názoru nesporná. Domnívám se, že se PECCATUM nesnaží stylizovat a uhnízdit v jedné hudební škatulce, ale stejně tak jim nejde o to samoúčelně šokovat a zaujmout experimentálním a v mnoha případech dosti nekonvenčním přístupem. Spíše podobně jako mnozí jiní umělci pátrají podvědomě po dokonalejší estetické formě a přirozeně přijímají hudební a jiné kulturní vlivy, které sebereflexivně promítají do tvorby, jež roste s nimi. Zdá se, že albem „Lost In Reverie“ se hudebníkům otvírají nové možnosti a jejich invence může teprve teď plně roztáhnout křídla a vzlétnout. Kam? To se zcela jistě dozvíme někdy příště.
