Přišli, zahráli, zvítězili. Tak by se dal v krátkosti shrnout vstup na scénu, který předvedla staronová americká úderka DAMAGEPLAN. Kytaristu Dimebaga a bicmena Vinnieho, osiřelce PANTERY, už asi moc nebavilo sedět nečinně s rukama v klíně a čekat, kdy že se pan Anselmo uráčí shlédnout z hvězdného nebe zpět do kolébky, ze které vzešel. Začali si tedy v klidu psát nový materiál a poohlížet se po lidech stejně zainteresovaných. Baskytarista Rex byl již přetažen Anselmem do skvělých DOWN (kromě DOWN táhne zmiňovaný Phil Anselmo ještě kapelu nesoucí název SUPERJOINT RITUAL, což je ovšem podle mého soudu dost hrozná stupidní blbost). Tudy tedy cesta nevedla. Volba padla na poměrně neznámého týpka Boba Zilla. Za mikrofon se neomylně postavil v metalových kruzích poměrně dobře známý kytarista HALFORD Pat Lachman a bylo vymalováno.
Allstar sestavu bychom tedy měli. Zbývá hudba. No nebudu vám nic zapírat. Je docela dobrá. Skutečnost, že vychází z tvorby PANTERY, by vás patrně překvapit neměla. Mírně překvapující je fakt, že DAMAGEPLAN není PANTERA. Respektive někdy. DAMAGEPLAN se rozhodně snažili, aby jejich hudba nebyla jen pouhým cizopasníkem na zašlé slávě americké bestie. Spíše než klonem jsou DAMAGEPLAN důstojným pokračovatelem, s tím, že se rozhodně nenechají svázat fanouškovskou základnou minulosti. Kromě klasických vypalováků, krkolomných riffů a ještě krkolomějších sól, najdete na „New Found Power“ i lehký příklon k melodickému metalu, což se spokojeným kýváním kvituji. Je sice krásné slyšet důvěrně známé cirkulárkové kytary i dusající rytmický spodek. Co je to ale platné, když vám to už po třech písničkách div nevymlátí mozek z hlavy? Toho si byli hlavní protagonisté patrně vědomi, takže na desku zaintegrovali i lehčí brnkací motivy třebas ve vynikající „Pride“, která rozhodně zaujme i jinými neméně zajímavými nápady. A nezůstalo jen u motivů. Ničivá čtyřka si troufla dokonce i na celou skladbu v podobném duchu. Je jí závěrečná poloakustická „Soul Bleed“ s pohostinským medvědím řevem hostujícího Zakka Wyldea (hostuje ještě v jedné písni, pro změnu na kytaru), která dává jasně na srozuměnou odkud vítr vane. Ano PANTERA je hezká věc, ale DAMAGEPLAN mají jiný plán. Možná že ještě není na debutu zcela dotažený, ale rozhodně je slušně načrtnutý. Plán proniknout za hranice beatového thrash metalu ve směru lehčí melodiky.
Jediným poněkud limitujícím faktorem v tomto počínání bych viděl v Lachmanově zpěvu, který byl taky jednou z věcí, na kterou jsem byl na desce nejvíc zvědav. A nebyl jsem zklamán. Můžu s klidem přiznat, že zas až tolik se o limitující faktor nejedená. Možná že není největším heavy zpěvákem, kterého kdy země nosila, ale svoje party zvládá nadmíru slušně. Jeho hlas pěkně pásne jak do vyřvávacích refrénů, tak i do melodičtějších pasáží. Na to že jde vlastně jen o kytaristu, zvládá vokály v rámci stylu opravdu slušně. Takže i zde zůstane sekyra prosta úderu.
Co na závěr? Snad jen úvahu, že amerika potřebuje kapely jako DAMAGEPLAN jako sůl. Doba jejich vrcholné slávy je už sice dávno pryč, protože NU-metalové karikatury nový kontinent zcela ovládly. Přesto se však najdou nemnozí, kteří drží prapor klasického nerapového metalu bez přitroublých masek a popíkových nálad zatím ještě pořádně vysoko. Dělají tak nejen čest dávným dobám, ale i radost posluchačům jako já, kteří mají z vývozních artiklů made in USA už doslova kvalitativní kopřivku.
